Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, jak se zdá, svým pochybením znemožnil řádné dosouzení případu. Dovolání Nejvyššímu soudu nechal podepsat svého náměstka, ačkoli to měl učinit sám.
Případ, o němž už se nedozvíme, který ze soudů jej řešil správně, začal v roce 2007. Počátkem dubna toho roku podal předseda představenstva akciové společnosti Multys Tomáš Linhart přihlášku pohledávky do konkurzního řízení, které bylo vedeno proti úpadci – Mezinárodnímu svazu studenstva. Linhart nárokoval sumu 60,102 milionu korun, která měla vyplývat ze smluvní pokuty stanovené v dodatku ke kontraktu uzavřenému mezi Mezinárodním svazem studenstva a Multysem.
Multys se svazem podepsal smlouvu na nájem nebytového prostoru v domě v pražské Pařížské ulici. Zmiňovaný dodatek se smluvní pokutou měl Linhart předložit pouze v kopii opatřené takzvanou vidimační doložkou (ověřením pravosti), kterou vystavila notářská tajemnice Daniela Hošková.
Správkyně konkurzní podstaty Jarmila Veselá tento dodatek uznala a Městský soud v Praze v listopadu roku 2008 pohledávku schválil. Nárokovaná suma přesto nakonec nebyla vyplacena, protože se případu ujala policie a částka byla na účtu konkurzní správkyně z pokynu státního zástupce zmrazena. Po následném vyšetřování pak pražský městský soud v červnu roku 2010 uznal Tomáše Linharta vinným ze zvlášť závažného podvodu ve stadiu pokusu. Konstatoval, že dodatek, z něhož měla smluvní pokuta vyplývat, nikdy nebyl podepsán statutárními zástupci Mezinárodního svazu studenstva. A Linharta poslal na devět let za mříže. Notářské tajemnici Daniele Hoškové pak soud udělil nejvyšší možnou podmínku – tři roky s odkladem na pět let.
Verdikt naruby
Pražský vrchní soud ovšem případ uchopil jinak. Uznal sice, že všechna zjištění podřízené instance byla v pořádku a že Tomáš Linhart v odvolání nepřinášel žádné nové podpůrné důkazy pro svoji nevinu. „Městský soud se s případem přesvědčivě vypořádal, a proto vrchní soud námitky nepřijal,“ usnesl se letos v lednu tříčlenný senát pražského vrchního soudu. Neztotožnil se však s tím, že první soudní instance konstatovala, že k trestné činnosti mělo dojít uvedením v omyl orgánů veřejné moci. Laicky řečeno, podle pražského vrchního soudu není možné, aby soud neověřil, zda je nárokovaná pohledávka reálná a že je možné ji uplatnit. „Esenciální náležitostí uvedeného trestného činu je uvedení v omyl. V případě sporného civilního řízení je otázkou, zda lze orgán veřejné moci, před nímž je tento spor veden, uvést v omyl,“ konstatoval senát. Opřel se přitom o dvě judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Verdikt tedy zní, že soudní orgány činné v konkurzním řízení nelze uvést v omyl, a trestný čin se proto nestal. Soud navíc konstatoval, že Mezinárodní svaz studenstva se v konkurzním řízení proti fiktivní pohledávce řádně nebránil. Oba obžalovaní byli zproštěni viny.
Stát měl případ definitivně a podle práva rozřešit takzvaným dovoláním k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozsudku vrchního soudu.
Plné znění textu: ABSENCE BEZ BLIŽŠÍCH PODROBNOSTÍ
Viz také: