Když do bytu vtrhne ve čtyři ráno policejní komando a děti spí

Před téměř čtyřmi lety v médiích odstartovala jedna z korupčních kauz bombastickými titulky „Jak generálové salutovali zbrojařům“ nebo „Policie popsala zločinný gang“, tak to bylo v době okolo pádu Nečasovy vlády běžné. Pro údajné zločince to byl začátek velice dlouhé noční můry, kde přepadové domovní prohlídky se zakuklenci, převozy z jednoho místa na druhé, celodenní a celonoční výslechy nebo propuštění ve tři hodiny ráno 130 km od domova, byla vlastně jen epizoda. Třem špičkovým manažerům a jednomu generálovi AČR vyšly fotografie ve zprávách televizních, tištěných i internetových. Novináři, především z jedné vlastnické skupiny, na základě tajemných informací policie, spřádali další a další teorie, jak fungovala zločinecká skupina, a jak velkou způsobili finanční a celospolečenskou škodu.

21.12.2018 padl osvobozující rozsudek pro všechny obžalované. Už v ústním zdůvodnění rozsudku se na adresu vyšetřovatelů a dozorového státního zástupce ozvaly argumenty jako manipulace s důkazy, zatajování dokumentů, zneužívání úředních záznamů, totální selhání v přípravném řízení atd. V průběhu líčení soudkyně otevřeně řekla, že podá trestní oznámení na vyšetřovatele Procházku. Jak probíhá hledání spravedlnosti téměř třicet let po konci komunismu? Takto to viděla žena generála Halenky.

Když do našeho šedesátimetrového bytu vtrhlo lehce po čtvrté hodině ranní šestičlenné komando bylo mým synům devět a sedmnáct let a samozřejmě spali. I já jsem spala. Bohužel, z důvodu velikosti bytu, na pohovce v obýváku. Policisté si v místnosti udělali hlavní kancelář, a že tam jsem nahá pod dekou nebrali na vědomí. Dovolili mi obléci se až v době, kdy měli synové odejít do školy – po třech hodinách. Domovní prohlídka trvala až do 17h, po té odvezli mého muže v poutech neznámo kam. První zprávu o něm jsem dostala po cca 30 hodinách, nad ránem, že je propuštěn v Hradci Králové. A já jsem poprvé pochopila, co je psychický kolaps. Neschopnost vstát, jíst, spát, uvědomit si okolí. Za pár dní jsem se vrátila do práce – byla jsem poměrně úspěšnou ředitelkou armádní příspěvkové organizace. Ale uběhlo jen pár dní a mého muže byly opět plné noviny. Tentokrát i se mnou, protože jsme se údajně dopustili pojistného podvodu – taková soudní vložka nebo doražení polomrtvých. Ministr mě odvolal z funkce prostřednictvím svého řidiče a o důvodech jsem se dozvěděla z televize. V našem malém městě jsme pro ostudu nemohli ani vyjít z bytu, řada kolegů a domnělých kamarádů se nám začalo vyhýbat. Že jsme od soudu odešli s čistým štítem už samozřejmě nikoho nezajímalo. To už jsme se zhroutili oba. Ze dne na den se ze špičkových a uznávaných manažerů stali zločinci. Vůbec nevím, co se okolo nás dělo téměř měsíc, zhubli jsme oba deset kilogramů (a to jsme rozhodně netrpěli nadváhou). Měsíce a léta jsme žili v oparu, posilováni a uklidňováni psychofarmaky. Já už jsem stálou práci nenašla, a když mého muže vyhodili kvůli zdravotnímu stavu z armády, opět jsme byli v titulcích. Novináři v klidu, a bez jediného pokusu o ověření skutečnosti, převzali verzi ministerstva, že můj muž vodí konsilium lékařů už několik let za nos. A spravedlnost si dává na čas. Na rozdíl od např. dr. Ratha jsme na zahájení a samozřejmě konec soudního líčení čekali jak na smilování.