KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Rats neboli Krysy
Hlídání nepříjemných spisů
Kytice místo obsílky
Nesledovatelný Rittig
Falešný seminář
„Vyraž ty dveře!“
Dostáváme se ke kauze, kterou vám dodnes vyčítají nejvíc: tzv. Nagygate, nebo když to zjednodušíme, k příběhu bývalé kantýnské, která to díky svému intimnímu vztahu s premiérem Nečasem dotáhla až tak daleko, že de facto řídila nejen Úřad vlády, ale celý stát. Jenže vám vyčítají, že jste vlastně položil tehdejší vládu a otevřel dveře Andreji Babišovi. Spiklenecké teorie tvrdí, že po domluvě s ním…
Kauza Nagygate na začátku o nějaké Nagyové vůbec nebyla. Všechno to začalo někdy v roce 2010 u kauzy s krycím názvem Rats neboli Krysy. Tehdy nás pověřilo Vrchní státní zastupitelství v Ostravě vyšetřováním úniku informací, které se týkaly utajovaného svědka v kauze obrněných transportérů Pandur. Toho utajovaného svědka vyslýchali vyšetřovatelé v Rakousku a poté, co byl spis odeslán do České republiky, informace z jeho výslechu unikly do médií. Jako první s tím vyšel novinář v Právu, ale vzápětí vydal článek Janek Kroupa, který měl detailní informace přímo z Rakouska. U nás na útvaru to prověřoval odbor V 4, oddělení zločineckých struktur, a zaměřil se na podezřelé osoby, což byli mimo jiné i dva státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Praze, konkrétně Rampula a Grygárek. Ta informace totiž unikla až ve chvíli, kdy spis dorazil do České republiky a ocitl se v rukou státních zástupců.
V průběhu našeho prověřování to ukazovalo čím dál víc na Libora Grygárka. Provedli jsme spoustu úkonů a mimo jiné jsme začali vytěžovat zainteresované osoby. V rámci těchto vytěžení došlo i na asistentky pana Grygárka, které nám prozradily, že si náš zájmový spis vyžádal, ačkoli k tomu nebyl kompetentní a neměl k tomu ani žádný důvod. Nebyl to prý ale ojedinělý případ a obvykle si ze spisů, které si takhle vyžádal, sám dělal kopie, přestože k tomu měl právě své osobní asistentky. S tímhle spisem to bylo stejné. V rámci odposlechů a datového provozu směrem zpátky – to znamená kdo, kdy, kde se s kým bavil a posílal SMS půl roku dozadu –, ale i z dalších provedených úkonů jsme najednou začali zjišťovat, že pan Grygárek plní v podstatě roli hlídacího psa pro spoustu vlivných osob v této zemi, mezi něž patřila celá řada lobbistů, politiků z ODS a manažerů. Zjednodušeně řečeno si pan Grygárek ty spisy vyžádal, udělal podrobnou analýzu a podal zprávu těm, kterých se to týkalo. O tom, že se z jeho strany určitě nejednalo pouze o zájmovou činnost, svědčil mimo jiné i fakt, že disponuje drahým bytem v pražské galerii Myšák, což ho následně opět spojilo s některými lobbisty.
Vytáhli jsme mailovou komunikaci a zjistili jsme, že věci, které šly přes Městské nebo Vrchní státní zastupitelství na zmíněné lidi, byly všechny předčasně ukončené.
Ukončilo je státní zastupitelství, policejní orgán nebo vyzněly do ztracena u soudu, protože informace ze spisů někdo vynesl ven, obhajoba se stačila připravit a skončilo to zproštěním nebo odložením.
V komunikaci mezi Grygárkem a městskou státní zástupkyní Herzogovou se našel i mail ve znění: „Byli tady zase ty blbci z ÚOOZ a zase chtěj ňáký ty byty. Zase se zajímali o člověka, o kterém jsi mi říkal, takže jsem je vyhodila.“ Ukazovalo se tedy, že má zase na sebe napojené další státní zástupce, kteří s ním na krycí činnosti spolupracují.
Všechno jsme poskládali od roku 2010 do 2011 a s tím jsme vyjeli na Vrchní státní zastupitelství do Olomouce, že chceme zahájit úkony v kauze, která vycházela z Grygárka, ale týkala se dalších lidí, jako byl Moroz (od roku 2010 do dubna 2011 náměstek ministra vnitra), Ivo Rittig a podobně. Tuto kauzu jsme zahájili 6. ledna 2012 a dali jsme jí krycí název Bobo. V tu dobu jsme sice již znali Janu Nagyovou, ale o ní kauza, kterou jsme se chystali rozpracovat, vůbec nebyla, alespoň zpočátku ne. O Nagyové jsme sice věděli, ale o jejím působení, posléze zásadním, jsme se začali s Vrchním státním zastupitelstvím bavit až po několika měsících, kdy jsme zjišťovali, kdo se s kým stýká, kdo o čem rozhoduje, kdo komu platí atd. Najednou jsme zjišťovali podezřelé schůzky v Hrzánském paláci, v Kramářově vile a nevěděli jsme, o co jde. A teprve následným vývojem mnoha událostí, někdy v září 2012, státní zastupitelství usoudilo, že je čas zahrnout do této kauzy i osobu Nagyové.
Ti, kteří zpracovávali kauzu Rats, už Nagyovou dobře znali. Z Grygárkova telefonu a z jeho mailů zjistili, že to byla nejspíš ona, kdo dostal od Grygárka informace o výslechu utajovaného svědka v kauze nákupu obrněných vozidel Pandur. Ty pak následně použili spolu s Nečasem proti Topolánkovi. Abychom si zjištěné informace potvrdili, byla dokonce dvakrát předvolána k podání vysvětlení. Poprvé v říjnu formálně, kdy však proběhlo podání vysvětlení na Úřadu vlády. S ním velmi neochotně souhlasila, avšak odmítla předložit zápisy, diář, kalendář a další pro nás důležité věci, a proto byla vzápětí předvolána podruhé. Tentokrát již nekompromisně do policejních prostor na Perštýně. Ale hned po prvním předvolání premiér Nečas osobně zavolal vedení GIBS, co si vůbec dovoluje policie předvolávat někoho z jeho kanceláře, a už ji bránil natvrdo. Pamatuji si, že se to pokusili zvrátit u policisty, který Nagyovou předvolával, ale naštěstí to byl policista, který tyto věci vůbec neřešil, a i kdyby mu volal pánbů, tak by mu suše řekl, že předvolání platí a ten úkon proběhne.
V té době jsme ji ani neodposlouchávali, ale zaměřovali jsme se na státní zástupce a další osoby a bylo jasné, že úniky jdou od Grygárka. Ale ještě jsme nevěděli, že ten únik šel přes ni a že to použili s Nečasem proti Topolánkovi.
Jak?
Oni potřebovali Topolánka shodit a vytvořit příběh Dalíka ohledně úplatku.
No počkejte, to znamená, že Dalík byl podle vašeho přesvědčení nevinný?
To ne. Ale oni to potřebovali roztočit mediálně. Takže tu uniklou informaci o výslechu utajeného svědka podstrčili novinářům. Ale nikoli Kroupovi – ten ji měl, jak se později ukázalo, přímo z Rakouska nýbrž novinářům z Práva, kteří to také zveřejnili.
Je důležité zmínit v kontextu a s odstupem času, že přes Grygárka šly některé informace i k Ivanu Langerovi. Takže v jiném světle se pak jevilo i to, že Ivan Langer nás v počátcích vůbec nepotřeboval, což jsme oceňovali. Jenže on nepotřeboval policisty, když měl za kamaráda státního zástupce. Grygárek často při setkáních s námi zdůrazňoval svůj velmi blízký osobní vztah k Langerovi. A pamatuju si také, že Grygárek se choval velmi přátelsky, jezdil na útvar, souhlasil se mnou, že okna na Zbraslavi by opravdu potřebovala už vyměnit a že řekne Ivanovi, aby to pohonil. A já si říkal: Sakra, ten člověk to s námi myslí dobře! Protože by mě nikdy nenapadlo, že náměstek Vrchního státního zastupitelství bude mít tyhle spády, které začaly vylézat až po roce 2010.
Vtipné je, že když jsme potom udělali prohlídku Grygárkovy kanceláře, našly se u něj v trezoru dvě složky. Na jedné bylo napsáno BRADÁČOVÁ a na druhé ŠLACHTA. A byly tam všechny moje přešlapy, co se nastřádaly za celá léta, co kdo mu na mě řekl. A podle lidí, co tu prohlídku dělali, byl docela na nervy z toho, že to našli. A že mi to určitě řeknou.
Vraťme se ale k Nagyové. Když jsme jí doručovali obsílku, jeli jsme normálně do Hrzánského paláce, tedy do zaměstnání. Pro nás občan jako občan. A hned nám volal z GIBS náměstek, co si to dovolujeme, že za paní Nagyovou se nejezdí s obsílkou, ale s kyticí. Takže jsem mu řekl, že s kyticí v žádném případě nikam nepůjdu, a potkali jsme se v Hrzánském paláci – on s kyticí, já s obsílkou.
A šel jsem jí vysvětlit, že je pro mě klasický občan a co se stane, když nebude reagovat na obsílku. A hned navečer mi přišla SMS od Ivana Langera, jestli se můžeme sejít. To už ministr vnitra nebyl, ale pořád měl velký vliv. Sešli jsme se na Zbraslavi, kolem půlnoci, tušil jsem, že by se mohlo dít něco nepříjemného, tak jsem si vzal s sebou dva kolegy. Langer si mě pozval do auta a řekl mi, abych si jen uvědomil s tím obesíláním paní Nagyové, kdo mě dostal do funkce, abychom věděli, že se máme Nagyové vyhýbat, že to není dobře, abychom ji nějak zmiňovali a vůbec se kolem ní točili.
Já jsem dělal: Samozřejmě, jasně – ale už jsem tušil, že se pohybujeme na velmi tenkém ledě. To už jsem věděl, že Nagyová ovládá všechno a je nedotknutelná osoba.
Mezitím byli Grygárek i jeho nadřízený Rampula postaveni na základě našeho vyšetřování mimo službu, prozatímním šéfem Vrchního státního zastupitelství pověřili Mečla a ten mi volal mezi vánočními svátky a Silvestrem v roce 2011. A od něj jsem se dozvěděl, že mezi listinami z Grygárkova trezoru našel i starou žádost o právní pomoc ze Švýcarska, která se týkala Janouškových miliard. Že na Janouškův účet u nich přistálo dvě a půl miliardy, aniž by bylo jasné za co. Oni ty peníze zablokovali, začali to vyšetřovat jako praní špinavých peněz a chtěli vědět, zda je Janoušek tady u nás čistý. A přestože tady proti němu byla vedena celá řada šetření a prověřování, dokonce snad i přes dvacet, Grygárek jim odpověděl, že je čistý jak lilie, aniž by spis dal do běžné agendy. Prostě si ho schoval v trezoru.
V tom ale figuroval i Martinec z vedení ÚOKFK, který tu zprávu pro Grygárkovu odpověď vypracoval. Ale Novák jako ředitel útvaru uvedl, že o ničem neví, takže bylo jasné, že tam je jakási dvojkolejnost, kdy lidé z vedení útvaru, který má finanční kriminalitu v gesci, navzájem nevědí, co se odesílá v tak důležitých věcech. Proto jsme jeli hned do Olomouce na Vrchní státní zastupitelství. Bylo jasné, že to musíme dělat mimo Prahu, protože v Praze to hodně smrdí.
Čili když mě potom začali obviňovat, že nás zaúkoloval Babiš, abychom mu položili vládu ODS a dostali ho k moci, byl to absolutní nesmysl. Tady to začalo. Kauzou Rats. A Nagyová se zrodila až mnohem, mnohem později!
Podezřelých, kteří byli napojení na Grygárka, byla spousta. Naši detektivové, kteří se stali součástí nově vzniklého týmu, přicházeli vyloženě z odborů, které se zabývaly obecnou kriminalitou, a s tímto typem trestné činnosti měli pramálo zkušeností. Učili se v podstatě nový druh operativní práce odzdola, nesměli používat žádné policejní databáze a systémy, získávali informace z veřejných zdrojů. Teprve se seznamovali s tím, kdo je kdo, a učili se vztahové vazby politiků, byznysmenů, lobbistů a podobně. A právě tito politici, ale především lobbisti je až mnohem později dovedli k osobě Nagyové.
Kdy se uzavřela kauza Rats?
Ta vyzněla do ztracena, protože se týkala vyloženě úniku informací kolem Pandurů a nepodařilo se prokázat, kdo to vynesl. I Grygárek byl nakonec obviněn až na základě kauzy Bobo.
Nasadili jste odposlechy i do Hrzánského paláce?
Tam jsme se samozřejmě nedostali, protože Ochranná služba chrání nejen vládní činitele před napadením kriminálníky, ale i zevnitř. Před námi. Takže tam se nám proniknout nepodařilo. Poznal jsem za celou svou kariéru tři objekty, které infiltrovat nejdou. To byl Rittig a jeho velký komplex na Benešovské v Praze 9, kde má i nafukovací halu, pak Pražský hrad a vládní budovy. Když se ale dnes zpětně podívám na to, kam všude a jak jsme se byli schopni technikou dostat, tak bych asi s nadsázkou mohl říci, že i v těchto prostorách by to byla jen otázka času!
Přitom abychom dostali povolení soudce k domovní prohlídce ve Strakově akademii, museli jsme přesně označit kanceláře, o které nám jde. Takže jsme se museli operativní kombinací dostat dovnitř a ta místa přesně identifikovat. Nakonec jsme to měli s čísly místností, zkrátka se vším všudy, včetně fotek těch místností. Sami jsme ale byli vykulení z toho, kam se dostáváme. My jsme si na začátku mysleli: tak sundáme Grygárka a konec – a najednou jsme se museli rozhodnout, jestli od toho dáme ruce pryč, nebo budeme pokračovat.
Tehdy ale i státní zastupitelství bylo názoru, že podezření je tak silné, že máme pokračovat. My jsme se ptali i lidí z týmu, jestli do toho chtějí jít. A všichni nakonec řekli, že jo, i když věděli, že je to jednou může semlít.
Na druhou stranu to pokazilo vztahy v útvaru. Vlastně jsme vyčlenili z pěti set lidí padesát a ti druzí na ně začali koukat skrz prsty: Oni si hrajou na nějakou elitu, mají víc peněz! Přitom peníze v tom žádnou roli nehrály! Oni měli hlavně daleko víc práce, od rána do noci. A víc problémů – doma i v práci. Nakonec kvůli této kauze většina z nich řady policie opustila.
Já chápu, že se vám podaří utajit, na čem děláte, směrem ven. Ale že se to nepropálilo ani uvnitř útvaru. Ti lidi se znají, tykají si, dělají v jednom objektu, chodí do stejné jídelny…
Pamatuju si, že přesně na tento problém jsme jednou narazili, když jsme si vyměňovali zkušenosti s našimi zahraničními partnery. Ti když zjistili, že v rámci našeho útvaru pracují běžně na citlivých a rozsáhlých kauzách větší vyšetřovací týmy, sami se divili, jak je můžeme mít dislokované ve stejných prostorách jako zbytek útvaru. Ukazovali nám různé modely řešení takových situací, kdy podle nich tím nejefektivnějším je ten tým vzít, posadit ho na druhý konec města, vybavit ho vlastními prostředky a připojit ho na samostatnou síť. Tím pádem nejsou nikomu na očích, takže jednak nikoho neprovokují a jednak snižujete riziko, že se někdo z nich před někým nepovolaným procekne. Znělo to tehdy velmi zajímavě, jenže na takové modely naše policie bohužel nemá dost peněz.
My jsme si vybrali lidi, u kterých jsme si byli jistí loajalitou. A řada z nich přišla z krajů, z expozitur. Čili ty vazby neměli. Samozřejmě že jsme jim postavili samostatnou síť, samostatný server, vyčlenili jim nakonec i samostatné prostory. Ale pořád to bylo uvnitř a neustále to dělalo na útvaru zlou krev a přinášelo problémy!
Jak jste se mohli dostat tak blízko k lidem, kteří byli tak dobře chránění? Úřad vlády a podobně. I Rittigova usedlost na Praze 9 se podobala pevnosti…
Výhodou bylo, že jsme vzali do týmu velmi schopné lidi, operativce, kteří o svých objektech zájmu věděli velmi málo a museli se o nich začít od začátku vše učit. Zjistit jejich denní režim, naučit se jejich denní zvyky, poznat jejich kontakty, přátelské i rodinné vazby, jejich slabé i silné vlastnosti atd. Když s těmito lidmi takto denně žijete od rána do večera, děláte jim prakticky stín, za nějaký čas najdete i slabá místa, přes která se lze dostat do zájmových prostorů pro odposlech.
Takže třeba u Rittiga jsme už po pár dnech věděli, že používá ke schůzkám hotel Ventana, který vlastnila jeho dvorní právní kancelář MSB Legal, s Rittigem velmi úzce spojená. Zjišťovali jsme, kdo do hotelu chodí, jaký je v něm standardní režim, jakým způsobem probíhají rezervace pokojů, kolik má zhruba zaměstnanců, kdo tomu tam šéfuje, a zároveň pro nás bylo důležité zjistit, zda má hotel ochranku, jejíž ostražitost jsme si potom i testovali. Zjistili jsme, že Rittig používá pravidelně ke svým schůzkám, které byly téměř na denním pořádku, střídavě dva pokoje. Jeden v prvním patře, druhý ve druhém. Vždy podle toho, který byl volný nebo který se lépe hodil ke schůzce s ohledem na její velikost. Říkali jsme si tehdy: Tam se musíme dostat za každou cenu, protože tady se vše odehrává a odtud se vše řídí.
Zjišťovali jsme, jak to v hotelu funguje, jestli tam je stálá klientela nebo jestli se Rittig schovává v davu, a nakonec jsme se rozhodli, že to prostě riskneme. Dostali jsme se tam pod krycí legendou a neuvěřitelnou shodou náhod jsme použili smyšlené jméno, pod kterým se tam jednou za čas ubytovával Rittigův kamarád. A když jsme pod tímhle jménem chtěli ty konkrétní pokoje, no tak nám je dali, protože si mysleli, že to je ten jeho kamarád.
Ono to zní velmi jednoduše, ale bylo za tím velmi podrobné plánování a detailní příprava legendy, kterou vám musí uvěřit personál hotelu, ve kterém probíhají zásadní jednání velmi známého lobbisty. Podle toho samozřejmě personál vytváří mnohem bezpečnější prostředí pro tyto účely a personál je sám o sobě daleko ostražitější. Má to prostě v popisu práce. A nasadit do dvou pokojů prostorové odposlechy je práce pro dva samostatné týmy techniků, kteří tam těžko mohou nakráčet s kufry plnými nářadí a se žebříkem přes rameno. Nebylo to opravdu jednoduché.
Až zpětně, když na to Rittig přišel, tak samozřejmě nechal ty odposlechy vytrhat. Byli jsme tam tedy jen pár dní, ale i těch pár dní bylo neskutečně důležitých. Kdybychom tam zůstali o dva měsíce déle, věřím, že to u soudů pak dopadlo úplně jinak.
Když to zjistili, dostali se samozřejmě i k tomu jménu, pod kterým jsme se tam ubytovali, volali všude možně, aby zjistili, kdo to byl, a kdyby se to provalilo, asi by i zjistili, že po nich jdeme my. Naštěstí se jim to nepovedlo. Přitom když jsme se tam dostávali, trvalo to týdny. Naši lidi si museli odzkoušet, jak je ochranka toho hotelu ostražitá. Stačilo, aby si stoupli v autě před hotel, a do čtvrt hodiny tam byla ochranka, že tam nemají co parkovat. Zjišťovali si čísla aut, měli bezpečnostní agenturu, která je chránila. A tohle bylo úkolem našich lidí: zjistit, otestovat a vymyslet, jak tam ten odposlech dostat.
Nešlo jen o hotel Ventana. Podobných zájmových a v mnoha případech i téměř nedobytných a neprostupných objektů bylo samozřejmě mnohem více. U všech jsme museli zjistit a naplánovat, jak se dá do nich dostat, a pak bylo mnohdy dalším velkým úkolem přesvědčit speciální útvary, které mají provádění operativní práce a nasazování techniky na starosti, aby tu legendu s námi absolvovaly. V mnoha případech stačila běžná rutina, ale někdy jsme naopak museli vymýšlet nové postupy a testovat, zda vyjdou, nebo ne. Zase jsme se společně s nimi mnohému naučili a přišli jsme na metody této práce jak z akčních seriálů nebo filmů. Přiznávám, že mnohdy to bylo hodně na hraně a ty lidi byli pod takovým tlakem, že potom od policie řada z nich i odešla. Vůbec jsem se jim nedivil, protože každý máme laťku únosnosti nastavenou trochu jinak. Někdo vydrží stres déle, jiný méně, ale dříve či později se na ten svůj strop dostane každý. Na jednom speciálním útvaru byl třeba neskutečně šikovný kluk na techniku, kterého jsme bohužel museli v některých věcech opakovaně přesvědčovat, aby je udělal, protože byl v podstatě jediný, kdo to v danou chvíli dokázal provést. V jednu chvíli už nám ale řekl, že je v takovém stresu, že by se zbláznil, a proto musí od policie odejít. Nevím přesně, jak to s ním po odchodu dopadlo, ale myslím, že nakonec na nějakém léčení přece jen skončil.
Také jsme museli pracovat v podstatě nonstop, protože lidi, které jsme rozpracovali, se někdy rozhodovali okamžitě. Zavolali si: „Schůzka za deset minut tam a tam…“ Kdybychom tam nebyli, přišli bychom třeba o klíčovou informaci. Nebo si třeba večer objednali agenturu, aby jim to ráno prověřila, jestli tam nejsou štěnice, a my jsme přes noc rychle museli udělat opatření, aby tam ráno nikdo nic nenašel.
A když takhle pracujete dva roky, pod neustálým tlakem, obětujete soukromý život a nemáte pořád dost výsledků, je to neuvěřitelně stresující.
Jak hluboko jste pronikli do Rittigova soukromí a do jeho kšeftů?
Rittig byl v podstatě nesledovatelný. Měl v autě vzadu kameru, která natáčela všechny auta, a pravidelně vyhodnocoval espézetky, jestli se tam jedno číslo neobjevilo dvakrát nebo ještě víckrát. Měl kolem sebe bývalé policajty, kteří dobře věděli, jak pracuje sledka, takže naši lidé tušili, že Rittig je z hlediska sledování opravdu těžký cíl.
Při domovní prohlídce u něj jsme pak viděli, co tam má dalších bezpečnostních prvků. On měl rámy dveří jako detektory kovů. Měl ajťáka, který pro něho stavěl vlastní servery, vlastní zabezpečené způsoby komunikace, šifrování a maskoval všechny informace, které třeba chodily do Švýcarska ohledně jeho peněz a transakcí. Když jsme otevřeli jednu jeho kancelář, tak tam byla technika, kterou jsme mu mohli jako policajti jen závidět. Za miliony. Štěnice, rušičky… a to se bavíme o roce 2012. Dneska to bude zase někde úplně jinde.
Ale když jste používali pracovníky útvaru zvláštních činností, zase se zvyšovalo nebezpečí, že se to provalí, protože víc lidí vědělo, po kom jdete…
V tomhle jsme měli ohromnou výhodu, že šéf toho útvaru Vláďa Šibor nám šel na ruku a vybíral pro práci na tomto případu lidi absolutně spolehlivé. Nebýt jeho, ani bychom tuhle kauzu nemohli dělat. Místo ředitele toho útvaru bylo důležité i pro ty, které jsme sledovali. Sami jsme v odposleších zjistili, jak ho chtějí obsadit někým svým. Protože kdo má v ruce tenhle útvar, ovládá vyšetřování i ostatních útvarů. Navíc jeho lidé neznali úplné podrobnosti případu…
Jak to? Muselo jim přece být jasné, když odposlouchávali Nagyovou, jak si telefonuje s Nečasem, po kom jdete…
To oni neposlouchali, to jsme poslouchali my. Oni se jen starali o technickou stránku věci. Vláďa Šibor jakožto ředitel ÚZČ vybral jednoho naprosto spolehlivého člověka, který to dal do systému, a technik to jen překlopil.
Výhodou bylo, že tahle smetánka má oblíbená místa, kam se chodí bavit. Typickým příkladem byla jedna restaurace v lyžařském středisku v Krkonoších. Stačilo zajít si tam na obhlídku a před soukromým salónkem byly vystavené fotky se všemi, o které jsme se zajímali. Čili to pro nás bylo přesně tzv. zájmové místo, kam jsme samozřejmě chtěli nasadit techniku. Jenže ono se to řekne jednoduše, ale hůř provádí. Nám trvalo i několik týdnů, než jsme zmapovali režim toho místa, museli jsme se tam etablovat a museli jsme vymyslet legendu, pod kterou se tam dostaneme. A teď jsme věděli, jak jsou ostražití, jak mají pod palcem státní správu a můžou si nechat v podstatě jakoukoli informaci prolustrovat. Pak trvalo nějakou dobu, než se legenda připravila.
Přitom už jsme neměli dostatek lidí, protože jsme zase nechtěli ochromit chod jiných odborů, takže jsme je sháněli po krajích na našich expoziturách. Hodně jsme využili pracoviště v Hradci Králové a v Plzni. Ohromně vstříc nám vyšly i jiné policejní útvary, včetně těch speciálních. Oni svlíkli neprůstřelný vesty, oblíkli jsme jim civil, kolikrát i saka, a udělali jsme z nich byznysmeny. Naučili se, jak se mají chovat, jak mají vystupovat…
To připomíná absurdní divadlo…
Taky to bylo absurdní divadlo. Připravili jsme třeba jako zástěrku doslova celý seminář na téma „betonové obrubníky“. Byl tam člověk, který si připravil na tohle téma tak obsáhlou přednášku, že by v té branži určitě uspěl, prezentaci, oni dávali otázky, ekonomické nabídky – a mezitím se montovala technika. Jenže tam mohl kdykoli vrazit číšník, takže zase musel být venku někdo, kdo ho zdrží. Aby si všichni stihli sednout a dělat jakoby nic. Jak říkám, byl to mnohdy velký risk, ale vyšlo to.
Přece když se někam montují odposlechy, tak se tam vrtá, lepí, protahuje. To nejde udělat jen tak…
My jsme to měli celé nacvičené, že během pěti vteřin se všechno muselo sklidit. A taky se to tak dělalo. Museli jsme reagovat na situace, které nebyly standardní.
Jako příklad lze třeba uvést budovu v centru Prahy, která měla několik pater, plno bytů, kanceláří, obchodů atd. Totálně zabezpečený objekt, chráněný ochrankou, na vnějším i vnitřním perimetru s kontrolními body a podobně. Půl roku nám trvalo, než jsme se stali součástí komunity, která v budově působila, a dalšího půl roku, než jsme do zájmových prostor nasadili techniku. Nemohu vám prozradit, jak jsme to udělali, ale dokázali jsme to. Museli jsme vyčlenit skupinu lidí, kteří to zájmové prostředí prostě infiltrovali, a když se jim to konečně povedlo, začali systematicky vytvářet podmínky pro zbytek týmu, který tam pak naplnil náš cíl. Posléze si pamatuji, že přišli z nasazené techniky i hovory o tom, že tyto prostory jsou maximálně zabezpečené a že neexistuje šance, jak by se tam někdy někdo s něčím dostal. Tak jedině prý James Bond po laně. No a vidíte, James Bond tam nebyl, ale my ano.
A jak jste se tam dostali?
To nemůžu prozradit, protože to je modus operandi naprosto jedinečný. Představte si, že ten prostor musíte držet dva roky, dva roky udržujete tu legendu. Takže uděláte rozpisy lidí, kteří tam pravidelně docházejí, spí tam, předstírají, že tam bydlí. Další lidi stojí venku, třeba i v mrazu, od deseti do pěti do rána a hlídají ochranku. A ještě další jsou připravení, kdyby se cokoli provalilo, udělat falešnou akci, že se tam zatýká nějaký lump. Houkačky, chaos, zásahovka. Museli jsme upozornit obvodní oddělení, kdyby někdo volal na sto padesát osmičku, že je to naše akce.
Tyhle mouchy se vychytávaly týdny a pak se tam půl roku nasazovala technika. Ty lidi přespávali v autech, postávali hodiny v mrazu, jeli na krev.
Pak nám vyčítali, že se navážíme do ekonomiky, kterou má dělat ÚOKFK. Jenže oni dělali všechno od stolu a takovéhle kauzy by v životě nezvládli. A státní zástupci nám dávali tyhle kauzy hlavně proto, že pak viděli, že my je umíme. Protože jsme šli jak ohaři za kořistí.
Nejvíc paradoxní je, že nám na jednu stranu vyčítali, že děláme kauzy, které nám nepřísluší, ale když potom ÚOKFK potřeboval zrealizovat Rittiga, přišli za námi. Protože o něm nevěděli vůbec nic. A do dvou dnů od nás měli všechny informace potřebné k provedení realizace. Protože jsme ho měli načteného.
Kauzu tunelování petrochemické společnosti Oleo Chemical, kde byl Rittig také obviněn, jste dělali rovněž vy? Nebo právě ÚOKFK?
Také my. To se prostě objevil u nás na vrátnici člověk: „Vy se zajímáte o Rittiga? Mám pro vás informaci.“ Protože v té době už se na nás obracela spousta lidí se „zaručenými“ informacemi, které se pak ukázaly jalové, přistupovali jsme k tomu dost skepticky. Ale on vytáhl papír – a věděli jsme, že to je ono. To byl mimochodem jediný dokument, kde byl podpis Rittiga. Protože on se zásadně nikde nepodepisoval, takže ani my jsme jeho podpis do té chvíle neznali. To vypovídá o jedné věci: člověk nesmí být líný, nesmí nic předem podcenit. Kdybychom ho od té brány poslali pryč, neměli bychom nic.
Vraťme se od Rittiga k Nagyové a k tomu zásahu, který vzbudil i v médiích tolik horké krve. Přepadovka, těžkooděnci a tak. I já jsem si říkal: To prostě u ní nemohli slušně zazvonit, ukázat jí povolení k domovní prohlídce a civilizovaně to tam prohlédnout?
Zase jsme u médií a u toho, jak dovedou některé věci zkreslit. Realizace neměla být původně provedena ten den, kdy pak proběhla, ale o dva dny později. Jenže vyžadovala velkou přípravu, protože se na ní podílelo přes čtyři sta lidí, i když ne všichni se jí zúčastnili naráz, protože se museli pochopitelně střídat kvůli odpočinku. Potřebovala i nějaké velké prostory, kde by nevzbudila tolik pozornosti, takže jsme si půjčili policejní školu v Hrdlořezích.
V té době už byli naši podezřelí taky vybláznění, v odposleších jsme vnímali, jak si volají: „Bacha, na ÚOOZ se dneska v noci svítí, asi něco chystají!“ Takže už pět dní předtím jsme žili v takovém napětí, že by to mohlo vypuknout každou chvilku. A spouštěčem toho zásahu se nakonec stalo to, že bývalý náměstek ministra dopravy Roman Boček, v té době poradce a lobbista, který byl taková jejich spojka, měl odletět do Španělska. Jeho rodina už tam odlétla, on tam měl letět taky na dovolenou, ale v tu dobu jsme se báli, že už se nevrátí.
Takže jsme se poradili se státním zástupcem Ištvanem a Bočka jsme ještě na letišti zadrželi. Tím pádem jsme ale museli rozjet celou tu kauzu. Pracovní skupiny jsme už měli postavené, svolali jsme je na devátou večer na Zbraslav do kinosálu a tam jsme jim teprve dali instruktáž a oznámili jim, do koho jdeme. Všem samozřejmě spadly brady. To už jsme ale zachytili v odposlechu, že se něco děje, Nagyové dokonce volal generální ředitel jednoho státního podniku, ta se snažila dovolat Nečasovi, ale ten byl mimo signál, protože měl zasedání ve vládě kvůli povodním, které právě zaplavily Ústí nad Labem. A tam také padla ta zajímavá věta tohoto vysoce postaveného úředníka: „Za to může Šlachta, měli jste ho sejmout už dávno!“
Svého zástupce vedoucího týmu Tomáše Sochra jsem poslal za Nagyovou, a než začala instruktáž, řekl jsem: „Za všechno, co tu uslyšíte, zodpovídám, od téhle chvíle už nikdo nebude používat mobily!“ Začali jsme s instruktáží a v té chvíli mi volal Tomáš, že je před bytem a ona neotvírá. K tomu existuje ta děsivá nahrávka, která byla zveřejněna v ČT, jak chodím po pódiu a říkám do telefonu: „Jak neotvírá? Zvoň znovu!“ Tomáš zvoní dvakrát, třikrát, ona neotvírá, tak říkám: „Tak to vyraž!“ A v tu chvíli ona otevřela.
Když to vezmu zpátky, co by se spustilo, kdybychom to vyrazili, to by bylo něco šíleného!
Proč jí ale museli do bytu vtrhnout těžkooděnci? I já jsem to tenkrát vnímal jako naprosto neadekvátní zásah…
Musíte si znovu uvědomit, že ta akce měla proběhnout o dva dny později. Měli jsme kompletní plán realizace, pětatřicet týmů vybavených konkrétními úkoly, jmenovitě. Ale když jsme najednou viděli, že Rittig se chystá do Monaka, Janoušek odjíždí po Dl, vyhazuje mobil, a ke všemu Boček letí do Španělska, museli jsme jednat okamžitě.
Takže třeba na toho Bočka jsme narychlo skládali realizační skupinu podle toho, kdo byl poblíž – a tím se to celé rozbilo. Takže Tomáš jel pro Nagyovou a taky neměl tu svou skupinu. Měl jenom část, řešil, jestli budou vyrážet dveře, nebo ne, takže volal Liboru Lochmanovi na URNA, ten poskytl lidi se speciálním zařízením na vyrážení bezpečnostních dveří – no a to byli ti v kuklách, kolem kterých se pak strhnul takovej humbuk. Ti nebyli od nás! Nikoho nezadržovali. Byli tam čistě s tím hydraulickým zařízením na otvírání dveří. Taky hned, jak otevřela, se stáhli a nechali pracovat naše lidi. Pak zase odjeli a zbyla tam naše běžná skupina na domovní prohlídku. Nějakých šest lidí v civilu. Nikdo se k Nagyové ale ani nechoval tak, že by ji položil na zem, že by tam byla nějaká neurvalost. Jen jsme ji potřebovali izolovat od možnosti varovat ostatní, ničit důkazy, splachovat něco do záchodu a podobně.
On i samotný průnik do domu, kde bydlela, nebyl nijak jednoduchý. Chráněný objekt, ochranka v prosklené a uzavřené recepci, vstup do domu kódovaný. Když tam Tomáš přijel, zaťukal, ukázal průkaz, řekl jim, že mají příkaz k domovní prohlídce a aby jim šli otevřít. První, co ten chlap z ochranky udělal, bylo, že skočil po telefonu. Takže Tomáš vytáhl natvrdo bouchačku a řekl mu, že jestli to nepoloží, půjde k zemi. Jeden z našich zůstal s jedním chlapem z ochranky v recepci a druhý jim šel ukázat, který byt to je, a otevřít jim vstupní dveře do domu.
V tom kinosále jsme měli přímý přenos, viděl jsem, jak lidi blednou. Mezitím vyrazili z Olomouce a z Brna státní zástupci, protože taky nečekali, že to proběhne takhle rychle, a začali jsme to dávat dohromady, protože ráno se začínalo s dalšími realizacemi.
Nečas pořád nic nevěděl?
Pořád nic, protože byl na jednání bez telefonu. Jenomže pak jsme zavolali policejnímu prezidentovi Červíčkovi…
Až po zásahu u Nagyové?
Jo. Jenomže on byl někde na nějaké společenské akci, moc se mu nechtělo na Zbraslav, ale já jsem mu řekl: „Martine, měl bys přijet, protože půjde i o tvou prdel.“ Takže přijel i s Vaškem Kučerou, který to ovšem věděl, vzali jsme si Červíčka s Ištvanem do kanceláře. Ištvan mu řekl, co jsme udělali – a najednou jsem nevěděl, kde končí límeček od jeho bílé košile a kde začíná krk. Tak zblednul…
On odešel, začal telefonovat a my jsme začali na úkonech chytat, že jede k Nečasovi na zasedání vlády.
Někdy o půlnoci jsme se rozhodli, že pojedeme taky na Úřad vlády a zapečetíme kancelář Nagyové. Tenkrát mě pobavil Ištvan. Říkal: „Tak teď pojedeme na Úřad vlády, ukážeme jim tam v recepci povolení k domovní prohlídce, oni nás tam dovedou a my to zapečetíme.“ To jsem se poprvé za ten napjatý večer rozesmál: „Ivoši, ty si to vůbec nedovedeš představit. Tam nás zastřelí, sotva tam vtrhneme! Tady žádný papír nefunguje.“
Zavolal jsem Komorousovi, který byl tehdy šéfem Úřadu pro ochranu ústavních činitelů, tomu se taky moc nechtělo přijet, ale nakonec dorazil, ve svých kovbojských kožených kalhotách a širokém klobouku. A když jsem mu oznámil, o co jde, řekl jedinou větu: „Bobe, ty ses taková pí.a!“ Zapálil si, otevřel okno a já čekal, jestli z něj nevyskočí.
Jel s námi pak na Úřad vlády, pět aut, v půl druhé ráno, Komorous řekl ochrance, ať nás tam pustí, vešli jsme po červeném koberci k premiérovi, zaklepali jsme a uvnitř seděl Nečas, ministr spravedlnosti Blažek, ministr vnitra Kubice a Červíček. Ištvan řekl, že provedeme prohlídku, Kubice byl v pohodě, ale Červíček se na mě koukal, jak kdyby mě chtěl rozpárat. Blažek si začal hrát na právníka a chtěl vidět povolení k prohlídce, takže si s Ištvanem chvilku vyjasňovali, kdo má lepší znalosti v trestním právu. Vyšli jsme ven, abychom zapečetili kancelář, a pamatuju si, jak jsme s Nečasem chvilku zůstali o samotě. A Nečas řekl jen: „Uvědomujete si, že jste právě položil vládu?“
A já mu odpověděl: „Pane premiére, jestli někdo položil vládu, tak jste to vy.“
S tím jsme se rozešli, naši lidi zapečetili kancelář, posadili se tam, my jsme odjeli a ráno ve čtyři se najíždělo na ty ostatní.
My jsme předpokládali, co by to mohlo vyvolat, ale rozhodně jsme to nechtěli a diskutovali jsme dlouho dopředu o tom, jestli by s ním mohlo dojít k dohodě, že došlo k pochybení jedné úřednice a že ji v podstatě obětuje. Ale on ne, od první chvíle ji hájil. To, že padla vláda, bylo jeho rozhodnutí.
Ale Kubice i Blažek přece museli vědět, že ona de facto šéfuje státu. Vždyť filtrovala Nečase i před ministry…
Věděli. Kubice i Blažek. Jediný, kdo se od ní nedal dirigovat, byl tenkrát Kalousek jako ministr financí. Ten si chodil k Nečasoví, jak sám uznal za vhodné. Ale třeba Červíčka ona nemusela. Mluvila o něm pohrdavě v odposleších jako o Jablíčku a podobně, nechala ho klidně sedět dvě hodiny na sekretariátu, když přišel za Nečasem. Neměla ráda celou tu ostravskou partu, Langerem počínaje. Nečas si ho sice prosadil, ale ona ho ráda neměla, on v té době žil s poslankyní Černochovou a Černochová ho hodně prolobbovala jako policejního prezidenta, což se Nagyové nelíbilo. A nejvíc jí vadilo, že jí i těm ostatním spřízněným neustavil do funkce ředitele Útvaru zvláštních činností jejich favorita Hájka. Protože pak už by měli v ruce ten bezpečnostní aparát komplet. A vlastně i nás, protože my jsme se při různých kauzách bez sledky, odposlechů a dalších úkonů neobešli, takže oni by měli konečně přehled, na čem děláme. Tomu jsme naštěstí zabránili. Pozvali jsme si tehdy Červíčka do Olomouce na státní zastupitelství, domluvili jsme mu – a on tam dal slušného Šibora.
Jak dneska vidíte tiskovku, kde jste oznámil ty kilogramy zlata a kterou vám vyčítali nejvíc?
Určitě to byla chyba, jak se ty informace pouštěly. Ale to, co tam bylo zmíněno, tam zadrženo bylo, včetně těch sto padesáti kilogramů zlata. A po téhle tiskovce se už novinářům informace nedávaly.
Už jste se zmiňoval, že kauza Nagyová začínala jako jiná kauza. Dokonce jsem někde četl, že jste to vedli zpočátku jako sabotáž. Tu já si ale představuju jako vyhazování vlaků do luftu za války…
Jak kauza začala, už víte. Zhruba od března 2012 jsme to celé vedli jako organizovanou skupinu, která usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi, ať už šlo o ministerstvo spravedlnosti, vnitra, státní zastupitelství, vedoucí pozice policie, Generální inspekci bezpečnostních sborů, nebo další instituce. Tuto činnost – a teď budu mluvit úředním jazykem – vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.
Jim podřízené osoby, které si vytipovali a vybírali, se dostávaly do vedoucích pozic v chráněných institucích, nevykonávaly svou činnost v souladu s právními předpisy a umožňovaly pachatelům tuto trestnou činnost páchat, aniž by byli trestně postižitelní.
Kdo to ale byl? Podnikatelé, lobbisti, politici?
Hodně se v tom angažovali politici a lobbisti. Přes ně se tlačilo, když potřebovali někoho někde vyměnit, ale ty hlavy byly v zákulisí. Nagyová tam ještě v té době vůbec nefigurovala. I když jsme o ní věděli od kauzy Rats, kdy jsme ji dvakrát vyslýchali, a přišlo to zmiňované „tytyty“, abychom se na ni nelepili. Hodně se to od samého začátku případu začalo větvit, objevovaly se tam různé státní zakázky, ovlivňování politiků, dosazování lidí do různých institucí, a jednotlivé skupiny toho týmu prověřovaly odděleně samostatné skutky. Mnohem později se to ale začalo scházet. V Hrzánském paláci, v Kramářově vile, u vládnoucí strany a všechno se to začalo soustřeďovat u ní. Byla v kontaktu s byznysmenama, s lobbistama, s politikama, se zástupci policie a podobně. A vystupovala, jako že o všem rozhoduje. To ale teď ještě předbíháme!
Ono to strašně narůstalo. Náš tým měl ze začátku pár lidí – a ke konci víc než padesát, protože vždycky se oddělila další větev a vznikla nová skupina, která se tou větví začala zabývat.
My jsme v rámci tohoto spisu prověřovali více než dvacet samostatných větví, nebo chcete-li kauz. Bylo to o různých zakázkách, jako například dostavba Temelína, zakázky v Nemocnici Na Homolce, na letišti Praha, podvody s pozemky v Praze, zakázka na etický kodex u Lesů České republiky, zakázka ohledně Povodí Vltavy, zakázky na Magistrátu hlavního města Prahy. Další kauzy se pak začaly prověřovat až na základě informací získaných v rámci realizace a prověřují se dodnes. To byla například zakázka na protihlukové stěny na Pražském okruhu nebo kauza Chambon.
Zde je možná důležité čtenářům připomenout, že v téhle kauze bylo obviněno celkem pět lidí, včetně známého lobbisty. Ti se údajně nezákonně obohatili o víc než 170 milionů korun prostřednictvím firmy, která prováděla velmi nadhodnocené krevní testy, přičemž k této činnosti ani neměla oprávnění. Případ se teprve dostane k soudu.
Všechny ty věci se musely prověřit a svědčily o tom, že lidé z téhle skupiny měli zájem na spoustě dalších zakázek. Nejen na několika.
Co se primárně povedlo dotáhnout k soudu, to byly věci, kde jsme byli tzv. online. Čili jsme přímo mapovali jejich vývoj. Proto jsme získali dostatek důkazů pro soud. Na co jsme narazili ex post, nejen z věcí zabavených třeba v kanceláři u Grygárka, ale i z odposlechů, kde na to ti volající naráželi, u toho jsme neměli šanci zpětně to dokázat tak, aby se to dalo dotáhnout před soud. Pořád jsme vnímali, že mají spoustu věcí ohlídaných, mají na nich zájem, ale neměli jsme prostě už možnost nasbírat dostatek důkazů.
Na začátku jsme tyhle věci začali prověřovat, zjišťovali jsme, kdo za čím stojí. A hlavně, kromě zakázek, ze kterých měli peníze, se snažili dosazovat do klíčových pozic ve státní správě lidi, kteří by je přikryli. Proto se rozšířily úkony pro sabotáž neboli snahu o nabourání celého demokratického systému státu.
Prvním výrazným činem této organizované skupiny, které odůvodňovalo podezření, že by se osoby v této skupině mohly dopouštět trestného činu sabotáže, byla snaha odvolat ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Zde již bylo patrné, že prověřovaná skupina se zaměřuje zejména na to, jak by úmyslně poškodila ústavní zřízení, a to s cílem působit na moc výkonnou, v tomto případě na ministerstvo spravedlnosti. Pospíšil připravoval rozsáhlé změny především v oblasti státního zastupitelství a my jsme chytali na odposleších, že mají eminentní zájem dosadit tam svého člověka. Měli tam vrchního státního zástupce Rampulu, měli tam jeho zástupce Grygárka, ale kdyby se Pospíšilovi podařilo změnit strukturu státního zastupitelství, tak by o tyhle své lidi přišli.
V červnu 2012 byl Pospíšil odvolán. Zástupným důvodem byla kontrola 34 spisů, které si vyžádalo Vrchní státní zastupitelství od toho Městského. Svolali schůzi Výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny a v tom se angažoval poslanec Michal Moroz.
Bývalý náměstek Johna, když byl ministrem vnitra?
Ano, přesně ten. Když jsme prověřovali Grygárka, zjistili jsme, že je velmi úzce s Morozem propojen. Moroz se značně angažoval v obsazování důležitých pozic spřátelenými lidmi. Byl v osobním a telefonickém kontaktu s R. P., členem jednoho krajského výkonného výboru ČSSD a bývalým kandidátem do Poslanecké sněmovny za ČSSD, a už v minulosti s ním řešil konspirativním způsobem obsazování strategických služebních pozic v organizační struktuře Generální inspekce bezpečnostních sborů. A už tehdy bylo zcela zjevné, že se snaží obsadit tyto pozice lidmi, kteří za to budou vděční a nezdráhali se vykonávat svou práci jak ve prospěch Michala Moroze, tak i dalších lidí, kteří se podíleli na různé trestné činnosti.
Když teď jen okrajově nakousnu kauzu zneužití pravomoci vojenských zpravodajců – tam třeba mezi Nagyovou a Nečasem došlo k zásadnímu konfliktu ohledně ředitele Páleníka. Ona ho chtěla za odměnu posadit do křesla ředitele Nejvyššího kontrolního úřadu, ale nedařilo se to. Nečas doslova plakal, že to prostě politicky neprotlačí. A Nagyová už nemluvila za sebe, nýbrž za tu skupinu, v množném čísle: „Ty to musíš prosadit! To prostě chceme!“ Nakonec to neprošlo a Páleník se stal předsedou Správy státních hmotných rezerv.
Ta skupina byla kompaktní? Hovořilo se o Rittigovi, Romanu Janouškovi, řediteli Čezu Benešovi, právníku Michalovi a samozřejmě o Nagyové…
Ne. Ta organizace měla svoje skupinky a ty si řešily svůj píseček. Nagyová měla prostup do skupiny kolem Rittiga. Advokátní kancelář MSB Legal, všichni právníci kolem toho, Daniel Beneš, byli tam ministři, Petr Bendl jako ministr zemědělství, protože Rittigovi šlo i o zakázky do zemědělství, byl tam ministr průmyslu a obchodu Kuba. Janoušek, to byla úplně jiná sféra vlivu. Toho zajímala Praha, Magistrát hlavního města a podobně. To ale nebylo o obálkách, dva tři miliony jako u Ratha. To bylo o protislužbách. Teď někomu vyhovím a vím, že to mám u něj schované. Třeba za rok, za dva tu protislužbu budu potřebovat.
My jsme měli kliku, že se všichni scházeli u Grygárka, protože to byl jejich hlídací pes. Bavili se o tom, kdo co u něj má schované, třeba i ten byt v galerii Myšák byla protislužba. Placený byl, jen jsme to nedokázali prokázat.
A jak to bylo s lidmi, kteří je měli ohlídat před stíháním ze strany policie?
Blízkým přítelem Rittiga byl například vedoucí pracovník Útvaru zvláštních činností Stanislav Hájek. Měl pod palcem sledování, odposlouchávací techniku a podobně. Oni věděli, že dosadit na strategickou pozici v tomhle útvaru svého člověka znamená ovládnout veškerou činnost policie. Tlačili na policejního prezidenta Červíčka, aby z něj udělal po odchodu Tomáše Almera ředitele tohoto útvaru.
Ale z těch telefonátů bylo jasné, že už předtím stejným způsobem osazovali různé posty. Ve společném rozhovoru si Nagyové dokonce stěžoval bývalý generální ředitel Čezu Beneš, že jestli tohle neprojde (tedy nominace Hájka do čela ÚZČ), budou na tom hůř než předtím.
Když jsme se to dozvěděli, měli jsme pohovor s policejním prezidentem Červíčkem, kde jsme mu jasně naznačili, že jestli to udělá, bude mít problém. A on ho nakonec nejmenoval.
Ale když jste měli s Červíčkem pohovor, museli jste mu objasnit, proč to po něm chcete. Musel tedy zjistit, po kom jdete…
Ten rozhovor s ním vedl Ivo Ištvan jako státní zástupce, a to velmi suše, úředně, takže Červíček se ani neptal. Bylo mu jasné, že jdeme po někom větším. Ale po kom, to nevěděl do poslední chvíle. Zajímavé bylo, že nejvíc za jmenování Hájka do pozice ředitele ÚZČ lobboval šéf Čezu Beneš. Ten se pořád zajímal, jestli po něm někdo nejde, a potřeboval mít někoho, kdo ho bude chránit.
Měli to ale hlídané i jinak, například přes policejní správu hlavního města Prahy. Rittig měl na Benešovské v Praze 9 centrálu, kde se scházeli všichni – ministři, vysoce postavení policisté, státní zástupci a další. V červnu 2012 jsme prováděli na téhle adrese třeba šetření, přijelo auto, z něj vystoupil vedoucí jednoho oddělení odboru hospodářské kriminality, vlezl dovnitř a nějakou hodinku tam byl. V autě seděl jeho podřízený, který se zabýval prověřováním například jedné ze zájmových zakázek Rittiga.
Figuroval tam i bývalý vyšetřovatel Babišovy kauzy Čapí hnízdo Nevtípil. Když byla řeč o konkrétních kauzách, říkali: „Nefťa to zařídí.“ To byla kauza Neograph, na tisk jízdenek pro pražskou MHD.
Připomeňme, o co šlo. Jízdenky pro dopravní podnik byly předražené a sedmnáct haléřů z každé odcházelo do neprůhledné firmy na Panenských ostrovech, spojené údajně s Ivo Rittigem. To se ale nepodařilo dokázat.
Oni se k Rittigovi prostě chodili radit, a co chtěl, to udělali, co se mu nelíbilo, tak zamázli.
Mě ale zajímá v téhle souvislosti opět pozice Červíčka. On to kryl, nebo ne?
Červíček byl sice pod tlakem, ale nechával to v sobě. Nedovolil si to, co později Tuhý s Laubem, to znamená přenášet to dál na velitele. On se snažil být diplomat, taktizovat, šlo mu hlavně o to, udržet si místo. On nechtěl mít žádné problémy. Když jsme ho ten večer, kdy došlo k zásahu u Nagyové, informovali, tak první, co řekl: „Ale chci, abyste si uvědomili, že jsem se vždycky choval jako policista.“
Jak to tedy bylo konkrétně s Janou Nagyovou?
Zlomový okamžik, kdy jsme se soustředili na ni, nastal po odvolání Jiřího Pospíšila z funkce ministra spravedlnosti. Oni vyměnili Pospíšila za Blažka. Měli na ministerstvu náměstka Voláka, ten je přesvědčoval, že Blažka zpracuje a donutí ho, aby dal na post vrchního státního zástupce Herzogovou. Poslali i Tomáše Jindru, poradce dvou ministrů a velmi blízkou osobu Rittiga, aby jí to místo nabídl. Ona hlídala pro Grygárka spisy na Městském státním zastupitelství v Praze, aby náhodou nedošlo ke stíhání někoho z jejich spřízněných.
Nový ministr Blažek ale začal operovat na to místo s Lenkou Bradáčovou – a vypukla panika, kterou jsme v odposleších velmi intenzivně vnímali. Blížila se tisková konference, kde měl Blažek oznámit, koho nominuje, a on se před tou tiskovkou zavřel a nikoho k sobě nepustil. Ani toho náměstka. Oni se na něj snažili dobouchat a byli úplně nepříčetní. No a pak vyšel – a jmenoval Bradáčovou.
Při té tiskovce sledovali všichni přímý přenos v Rittigově vile na Benešovské v „bunkru“. To je taková velká místnost pod objektem, kde není signál, všechno odrušené. Když padlo rozhodnutí, zkoušela se jim Nagyová několikrát marně dovolat, až pak vylezl Jindra, volal jí zpátky – a přesně z obsahu a způsobu tohoto rozhovoru jsme pochopili, že ona bude tou klíčovou osobou v celé kauze.
Kdy jste tedy začali rozpracovávat ji?
Někdy v říjnu 2012. Ale všechno to bylo tak složité, bylo tam tolik větví a ty lidi mluvili tak v náznacích, že zpočátku jsme měli problém pochopit, o čem mluví. Takže jsme spoustu odposlechů vyhodnotili jako „nezajímavé“. Jenže jak jsme se dostávali hloub a hloub, najednou jsme se k nim vraceli, protože nám informace z nich zapadaly do těch nově zjištěných.
Když jsme napíchli ji, kauza se pro nás zjednodušila v tom, že ona jediná měla tendenci se v telefonu otevřeně chlubit. Ať to byl šéf úřadu Poul, ať to byly její kamarádky, nebo když ji chytil vztek ze žárlivosti a volala Nečasovi. Najednou nekonspirovala a všechno říkala do telefonu natvrdo. Ona žila ale v tom, že mají přece v ruce policii, takže by si ji nikdo netroufnul odposlouchávat. Cítila se prostě nedotknutelná.
Čím se chlubila konkrétně?
Chlubila se tím, co se podařilo, co klaplo nebo naopak. Co ale řešila hodně, bylo zapojení Vojenského zpravodajství do sledování Radky Nečasové. Přesně popsala motivaci, proč ji nechala sledovat, jak ji nenávidí, jak ji potřebuje od něj odstřihnout. On se pak skutečně od ní odstěhoval, ale to jí nestačilo, chtěla, aby se s ní rozvedl. Potřebovala na ni najít nějaké kompro, nějaký čas si i myslela, že má nějakého milence, snažila se zjistit, kdo to je, aby důkazy předložila Petrovi, ale to se nepotvrdilo. A tohle všechno řešila jednak s těmi sekretářkami a jednak s kamarádkami. Dokonce jim četla do telefonu i zprávu ze sledování!
Nečas se to pak přece snažil pokrýt tím, že sám nechal manželku sledovat zpravodajci, aby ji naopak chránil…
Taky je za to dnes stíhaný a důkazy dodala nechtíc právě Nagyová. Takhle nám nahrála.
Jakou roli podle odposlechů a sledování hrála Jana Nagyová třeba v tzv. „trafikách“ pro tři poslance ODS – Šnajdra, Fuksu a Tluchoře kteří v roce 2012 při projednávání daňového balíčku složili mandáty a tím Nečasoví umožnili, aby balíček prosadil? Dostali lukrativní posty, skončili dokonce i ve vazbě, ale nakonec z obvinění vyvázli díky tzv. indemnitě. To znamená, zjednodušeně řečeno, že domlouvají-li si trestnou činnost na půdě Poslanecké sněmovny, platí pro ně imunita…
Tam byl důležitou postavou i bývalý náměstek ministra zemědělství Roman Boček. Mohli jsme mít klíčový důkaz, že ve hře pro ty tři poslance nebyly jen posty, ale přímo peníze. Tenkrát byl sněm ODS v Brně, v hotelu Voroněž. Rittig, Jindra a spol. byli ve vedlejším hotelu a Boček dělal prostředníka, pendloval mezi nimi a sněmem, domlouval, co nabídnout, co ne, co si můžeme dovolit, ale vždycky za Nagyovou. Ona ho úkolovala.
Rittigovi hodně šlo o to, aby nepadla vláda. Proto se taky nabídl, že přes bývalého náměstka ministra Bočka ovlivní finančně ty tři rebelující poslance. Během několika týdnů se neřešilo nic jiného než tohle. Probírali x variant, jak to zařídit, prostředníci kmitali mezi oběma stranami s nabídkami, Nagyová a spol. řešili, že je ještě někdo jiný, kdo těm třem neposlušným něco nabízí, protože chce tu vládu naopak shodit. To ale byla čistá paranoia, protože ti tři uměli vyvolat dojem, aby vyhandlovali co nejvyšší cenu.
A pak – sice se bavili konspirativně, ale bylo nám v jednu chvíli jasné, že Boček nese úplatek sedm milionů těm konkrétním poslancům. Nazývali to „vánoční ozdoby“, pak zase „pizza“, ale nakonec si přímo domlouvali, kdo kolik dal. Kolik Rittig, kolik další, vycházelo to na těch sedm milionů. Jenže když jsme to zjistili, stihli jsme zachytit Bočka už jen, jak někam vchází s igelitkou.
Mohli jsme ho sebrat a mít Bočka s úplatkem. Tak by se nám možná podařilo dokázat jeden skutek – ovlivnění poslanců –, ale protože v tu dobu jsme to už měli tak rozjeté, museli bychom to položit komplet. A my jsme chtěli tu hlavu.
Ona to dělala prostřednictvím premiéra Nečase?
Ona vystupovala navenek jakoby z jeho pozice, že on si to přeje, ale vůči němu zase že ona je ten mantinel, který ho chrání. Ovšem víceméně to byla její iniciativa. On ani nedebatoval. Nechal si diktovat. Ona rozhodovala, s kým se scházet má a s kým ne, všechno domlouvala. V jediném případě došlo mezi nimi ke sporu: když se Nečas dozvěděl, že ona inkasuje padesát tisíc od lidí, kteří se s ním chtějí setkat. To mezi nimi hodně zaskřípalo, tam si to vyříkávali, že to by je mohlo dostat do velkého průseru, takže ona nakonec couvla a nechala si to nastavit jinak. Přes šéfa Úřadu vlády Poula. Ten dělal zprostředkovatele dárků v podobě kabelek a podobně. Celkem za prokázaných deset milionů, co jsme posbírali potom.
Nakonec z toho u soudu nebyly úplatky, ale jen dárky a za ty musela Nagyová, tedy dnes už Nečasová, doplatit darovací daň víc než 730 tisíc korun. Až na výjimky, kde soud uznal její námitky, že jí byly výzvy doručovány na špatnou adresu. Proč ale v těch položkách nefigurovaly ty padesátitisícové částky?
Tvrzení, že „šlo jen o nějaké kabelky“, nebylo a není ničím jiným než mediální manipulací celé této kauzy. V případě Jany Nagyové byl problém v tom, že zde šlo o vliv a o možnost si domlouvat s premiérem kšefty se státní správou. Ona de facto rozhodovala, kdo z oblasti byznysu se fyzicky setká s premiérem a bude mu moci přednést svůj problém a požádat ho o pomoc. A za to obdržela „dárečky“ v hodnotě skoro 9,7 milionu korun. Myslíte si, že lidé jako Vladimír Tošovský, předseda představenstva ČEPS, Tomáš Chalupa, exposlanec a podnikatel, Daniel Beneš, předseda představenstva Čezu, a Daniel Křetínský, spolumajitel Sparty a jeden ze tří vlastníků Energetického a průmyslového holdingu, jí dávali tyto „dárečky“ jen tak pro nic za nic?
Nám se bohužel nepodařilo prokázat, že to byly úplatky. Na Úřad vlády jsme technicky nemohli proniknout, takže my jsme věděli, že tam jdou s dárkem, že ten dárek musí donést, aby se dostali k premiérovi, ale všichni pak vypovídali: My jsme jí přinesli dárek, protože ji máme rádi. Dokonce i jedna klenotnická firma tvrdila, že ona nosí jejich velmi drahé šperky, protože jim tak vlastně dělá reklamu a oni to pak líp prodávají. A těch padesát tisíc jsme zjistili z operativních úkonů.
Jak z vašeho operativního pohledu vypadala ta část kauzy, kdy Nagyová zadala sledování Nečasový manželky vojenským zpravodajcům?
Nejdřív to bylo o sledování její sokyně, manželky premiéra, a poté chtěla nechat sledovat novináře z bulvárního plátku. Ti tehdy získali její výplatní pásku a objevil se titulek „Taky dřu jako kůň“, kvůli kterému se jí všichni posmívali. Ona zuřila, snažila se za každou cenu zjistit, kdo to vynesl. Na sledování novinářů si netroufla, ale vyhodnotila si, že to mohl být jeden z řidičů Úřadu vlády spolu s jednou asistentkou, a proto je nechala sledovat, aby na ně získala kompromitující materiály.
Jednu věc jsem nikdy nepochopil. Jsem sice právní laik, ale proč ji obvinili ze zneužití pravomoci, když ona žádnou pravomoc úkolovat zpravodajce neměla? To zpravodajci zneužili svou pravomoc. Ale ji za to přece nikdo odsoudit nemohl…
Trošku upřesním, jak to bylo s tím zneužíváním pravomoci Vojenského zpravodajství. K prvnímu zaznamenanému došlo na podzim roku 2012, kdy si objednala zpravodajce, aby sledovali manželku premiéra Radku Nečasovou. Druhé zneužití bylo v rozmezí března až dubna roku 2013, kdy je zneužila, aby sledovali jejího řidiče, který měl tajný vztah s jednou zaměstnankyní Úřadu vlády, a ona je podezírala, že dodávají bulvárním deníkům dehonestující informace o ní a jejím intimním vztahu k premiérovi.
Sledování Nečasové znamenalo pro Nagyovou zneužití pravomoci úřední osoby ve formě organizátorství, dále pak zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se dopouštěli Páleník, Kovanda a důstojník Vojenského zpravodajství Pohůnek.
V případě druhého zneužití vojenské rozvědky už sice této instituci velel Kovanda a Páleník byl v tu dobu předsedou Správy státních hmotných rezerv, ale Páleník to měl ve formě návodu. Zadání neoprávněného sledování šlo přes něj a pak i tlačil na Kovandu z pozice jeho předchůdce na postu ředitele. Tím se vrátil v podstatě na scénu zneužití této zpravodajské služby. Čili Páleník navedl Kovandu k nezákonnému sledování.
Ona je ale využívala nejen ke sledování, ale i k dalším úkonům, které jim vůbec nepříslušely. Třeba k „čištění“ kanceláře od odposlechů, což spadalo do kompetence Ochranné služby. A řešila nejen s nimi, ale i s vedoucím Úřadu vlády a se svými zaměstnanci a přáteli i ryze osobní věci ohledně Nečasové a jejího sledování. Jednalo se o výstupy z prováděného sledování v podobě fotografií, porovnávání různých detailů na těchto fotografiích k lepší identifikaci sledované osoby, tipování různých osob, které se pohybovaly v okolí Radky Nečasové, zda by se mohlo jednat o její milence a podobně.
Co se týče toho sledování řidiče s tou referentkou, tak to nejdřív zkusila sama. Aby si potvrdila, že spolu mají poměr a žijí společně v rodinném domě jednoho z nich, zorganizovala Nagyová nejprve vlastní sledovací akci. Vlastní sledování provedl nejprve osobně Lubomír Poul – vedoucí Úřadu vlády – a posléze osobní asistentka Eva Štánská. Oba však bezúspěšně. Jelikož společně se zaměstnanci a s Poulem Nagyová vyhodnotila, že není v jejich silách zajistit monitoring svých kolegů vlastními silami, iniciovala setkání s představiteli Vojenského zpravodajství. Jinými slovy: zavolala profíky ze zpravodajství.
V dubnu 2013 pak využila Nagyová i to, co přineslo sledování, s Poulem. Ten z nové, neevidované předplacené SIM karty zaslal nejdříve řidiči anonymní SMS zprávu o jeho vztahu s tou asistentkou. Když se nedočkali žádné reakce, společně pak přikročili Nagyová s Poulem k „tvrdší“ variantě, a to předložení fotografií. Poté, co získali od zpravodajců následně i videosekvence ze sledování, neváhali je použít k přímé konfrontaci s těmito sledovanými lidmi. Když to celé zkrátím – potřebovala kompromitující materiály. A ve chvíli, kdy je měla v ruce, neváhala je použít k tomu, aby donutila odejít zaměstnance, které si vyhodnotila jako nebezpečné pro svůj vztah s premiérem!
Dalším typickým příkladem, jak vystupovala z pozice moci, bylo zhroucení jedné z jejích sekretářek. Ona je šikanovala, žily v neustálém stresu – a tahle ženská to neustála a odešla. My jsme si řekli: teď je na ni asi alergická, možná bychom z ní dostali nějaké informace, které by nás posunuly dál. Tak jsme ji oslovili, ale naštěstí jsme se pečlivě kryli. Jeli jsme k ní domů a měli jsme svým způsobem kliku, protože jsme narazili jen na její matku. Matka nám řekla, že dcera není doma, že neví, kdy bude. Tak jsme aktivovali nový telefon, zase ne na Zbraslavi, ale v centru, aby nešlo případnou lokalizací určit nebo jen tipnout, že se jedná o nás, a zavolali jsme jí.
Její reakce byla naprosto nečekaná. Ona se Nagyové tak bála, že jí hned telefonovala, řekla, že jí volali neznámí lidé, kteří se o ni zajímali, a hned jí i dala naše číslo. Naštěstí jsme hned použitý telefon i SIM kartu zlikvidovali, protože Nagyová okamžitě volala policejnímu prezidentovi Červíčkovi a ten spustil pátrání, kdo to může být. Vyhodnotili to jako možné ohrožení ústavních činitelů, zahájili úkony trestního řízení a začali to šetřit vraždaři v kongresovce. Naštěstí nás neviděla ta sekretářka, ale jen její matka a ta nás nedokázala nijak identifikovat. Ovšem opět se ukázalo to propojení na policii, které bylo napřímo.
Druhá otázka mě vždycky zajímala: proč ti zkušení zpravodajci ji slušně neodmítli? Že by z toho mohli mít průšvih? Museli přece vědět, že to, co dělají, je nezákonné…
Napadlo by vás, že když vás úkoluje někdo takhle vysoko postavený, že by to mohlo skončit průšvihem? Že by si vás nějakej Šlachta dovolil odposlouchávat? Oni navíc mají pocit naprosté nedobytnosti a nedotknutelnosti. Oni sledovali Nečasovou, my jsme sledovali je, ale nebyli jsme schopní vůbec do nich proniknout, protože tam je všechno v „pétéčku“. Přísně tajné. Nevěděli jsme, kde sídlí, ani espézetky jsme nebyli schopní rozšifrovat. Takže jsme museli jít za ministrem obrany, aby nám je dovedl, protože jsme nevěděli, kde je máme hledat.
Že to jsou vojenští zpravodajci, jsme věděli, protože jsme sledovali, jak se baví s Kovandou, pak jsme slyšeli, jak tam čte ty svodky. A díky tomu, jak to plánovali, tak jsme věděli KOHO a KDE. Takže jsme nalíčili pasti na sledku. My jsme viděli, jak přijeli s autem, nastavili tam krokovou kameru a další věci, něco proběhlo a my jsme čekali, až si dojdou pro výsledky. My jsme je viděli, ale oni nás ne, protože se ani nehlídali. Pro ně Nečasová byl jednoduchej cíl, takže nekoukali za sebe.
Možná se ti zpravodajci Nagyové i báli odmítnout, protože viděli, jak je schopná zničit každého, kdo se jí odváží postavit. Vy, kdybyste tam přišel jako novinář a kladl jí nepříjemné otázky, tak byste najednou taky třeba zjistil, že máte za zadkem divnou sledku, která se na vás snaží získat jakékoli kompromateriály. Ona vystupovala tak, že pro ni to není problém, že jí všichni slouží, že jí takhle stačí lusknout prstem a všichni budou lítat. A ono to tak v mnoha případech skutečně bylo.
Později, když zavraždili na Slovensku novináře Kuciaka, mě zamrazilo, že tady to mohlo dopadnout taky tak, kdybychom tomu včas neudělali přítrž. Ten prostup z mafiánských kruhů až do vrcholné politiky byl neuvěřitelný. Jenom když si vzpomenu, jak Nečas jednou odletěl do Bruselu a hned večer se v Hrzánském paláci sešli Ivo Rittig, Patrik Oulický, další kmotr, právník David Michal, později stíhaný v řadě kauz, např. s Rittigem v Oleo Chemical, a hned si tam udělali mejdan…
Ona byla to nejlepší, co byznysový prostředí potřebovalo. Měla absolutní moc, v podstatě nahradila premiéra a pro ně bylo daleko jednodušší komunikovat s bývalou kantýnskou, kterou podmazali. Ona zařídila, co bylo třeba, a ten vliv oni používali.
My, když jsme se pak dostávali do toho prostředí, tak jsme teprve viděli, jak se jí tam všichni bojí. Na ni se někdo špatně podíval a ona byla schopná ho rozdupat podpatkem. Strakovka prostě byla její. Až takhle daleko to dotáhla.
My jsme museli kvůli tomu úplně překopat systém práce, který jsme do té doby používali. Dokonce jsme postavili zvlášť i Terminál, což je program, který umožňuje provádění odposlechu. Ale protože je Terminál propojený v rámci policie, která tudíž vidí, kdo je odposlouchávaný někým jiným, tak se to celé udělalo v prostředí, které bylo komplet celé uzavřené.
Taky jsme nevěděli, koho všeho má na starosti Ochranná služba policie. A tam kdybychom někoho lustrovali, tak by jim to okamžitě cinklo a provalilo by se to. A hned by nám volali, proč to děláme, proč se o toho člověka zajímáme. Tihle lidé navíc měli své policajty a ti je chránili. Takže i tam hrozilo, že jim to cinkne a hned budou vědět, že po nich někdo jde. Bylo to ale po dohodě se státním zastupitelstvím, takže jsem vlastně žádné předpisy neporušoval. Nebylo to o tom, že by si ÚOOZ řekl: Teď budeme porušovat předpisy policejního prezidenta a dlabeme na to!
My jsme věděli, že kdyby se někdo domáknul, po kom jdeme, tak nebude trvat dlouho a rozrazí nám dveře, budou chtít vidět spisový materiál a v podstatě skončíme, protože se to dozvědí i ti, které sledujeme. Takže na fyzickém spise seděli jeden dva lidi, kteří měli kompletní spis. Zrovna tak byl v jiné místnosti postaven ten zvláštní server, úložiště, kam všichni všechno vkládali. Ale nikdo nevěděl, kde ten server je.
A taky se stalo v jednu chvíli, že jsme dostali informaci, že něco uteklo ven a že GIBS chystá nějakou realizaci. Panika, všichni jsme už byli z toho stresu docela paranoidní, takže se popadl spis a odvezl se schovat do sklepa na expozituru do Plzně. Server byl sestavený tak, že disky nebyly přišroubované, takže je Tomáš Sochr vytrhl a v noci je někde schoval.
Nebyli jste vlastně všichni už trochu šílení?
V podstatě byli. Stačilo, aby někdo řekl: Na GIBS se v noci svítí, asi chystají nějakou razii – a už jsme všichni začali lítat.
Ty lidi už dokonce počítali s tím, že po téhle akci skončíme, ale pracovali dál i s tím vědomím, že nás vyhodí, jenom aby dokončili tuhle kauzu a ukázali, jaký humus panuje v těch nejvyšších kruzích. Nebylo divu. V těch odposleších se pořád opakovalo, že největší nepřítel je ÚOOZ a Šlachta. Že tenhle útvar ještě pořád nemají v ruce. Řešili to politici, lobbisti, řešili to na Policejním prezidiu, řešil to kdekdo.
A jak to bylo s penězi v této skupině?
Jak jsme do toho vstoupili, začali jsme prověřovat samozřejmě i majetek u těch zájmových osob. A rychle jsme přišli na to, že MSB Legal, advokáti jsou jen na to, aby spravovali Rittigův majetek. A že většina peněz teče ven. Tím jsme se dostali k tomu, že existují velké uzly tzv. offshorových společností, kam nemáme možnost dosáhnout. Proto jsme v rámci mezinárodní právní pomoci požádali o spolupráci Američany. Jeden z těch uzlů byl totiž v Delawaru.
Američani velmi rychle přišli s vykulenýma očima s tím, že od nás to chodí nejen do Delawaru, ale i na západní pobřeží Spojených států, kde jsou obrovské finanční uzly. A že na tyhle uzly jsou navázané stovky společností a že kromě našich zájmových osob tam perou prachy tisíce dalších subjektů, mimo jiné i ruská mafie a Cosa Nostra. Takže se rozběhlo trestní řízení paralelní a začali to rozkrývat jednak ve svůj prospěch, jednak pro nás.
Vzpomínám si na jednu úsměvnou historku z centrály FBI v New Yorku, kam jsem jel s vedením vyšetřovacího týmu a s dozorujícím státním zástupcem, abychom tam přednesli naše požadavky na spolupráci právě v oblasti finančního šetření na této kauze. Kromě toho, že nabraly naše lety do New Yorku mnohahodinové zpoždění, tak nám ještě k tomu poslali naše kufry s oblečením na druhý konec světa, takže nám následující den nezbývalo nic jiného než se v jejich centrále proti vedení FBI a dalším třiceti zvláštním agentům v dobře padnoucích oblecích postavit v našich špinavých džínách a tričkách a začít je přesvědčovat, že spolupráce s námi bude oboustranně prospěšná! Musím říci, že z jejich počátečního výrazu se dala vyčíst určitá pochybnost, zda se v tu chvíli nestali součástí nějaké reality show. Ale nakonec se náš outfit na jednání vysvětlil a díky naší prezentaci, kterou tam přednesl Tomáš Sochr jako absolvent jejich akademie v Quanticu, se nám podařilo spolupráci úspěšně navázat.
To byly Rittigovy peníze?
Nejen. Když nám ze zahraničí začaly chodit výstupy z těch účtů, tak jsme nevěřili vlastním očím, jaké peníze se tam točí. Začali jsme ty účty prověřovat a přitáhlo nás to do Švýcarska k osobě jménem Jana Lütken. Ta vystudovala u nás ještě za komunistů Vysokou školu ekonomickou, dva roky před listopadem 1989 se vdala za dánského státního příslušníka Lütkena, odjela legálně do Dánska a rok poté do Švýcarska. Zjistili jsme, že už v té době byla pod krycím jménem „Aneta“ evidovaná ve svazcích StB, ale ten v roce 1989 zmizel ze světa v rámci tzv. Lorencových čistek. Bylo to samozřejmě proto, že jako jedna z vybraných osob čistila peníze StB v zahraničí.
Měla úzkou vazbu na advokátní kancelář Šachta a partners, pak později MSB Legal a působila jako takový klasický proxy manažer, který ty offshorové účty spravuje. A protože byla perfektně vycvičená právě k podobným operacím, všichni její služby začali využívat. Na ni byly psané společnosti, držela akcie, velmi dobře znala bankovní prostředí ve Švýcarsku, měla dobré konexe do Ameriky. Když jsme se dostali k finančnímu uzlu v Delawaru, našli jsme prostě zahradní domek, kam by se dokumenty těch stovek společností vůbec ani nemohly vejít. Jinak co se téhle osoby týče, tak ona je spojená například i se známou kauzou prodeje emisních povolenek na Slovensku.
Nikdy nebyla stíhaná?
Ona se nám nedostavovala, když jsme ji předvolali. Byla arogantní, Švýcaři nám nikdy nevyhověli, ani co se týče provedení domovní prohlídky u ní doma, když jsme je o to žádali. Takže jsme jí nikdy nic nedokázali. To byly přitom stovky miliard, které tam natejkaly…
Když jsme dotahovali kauzu Oleo Chemical, ve které figuruje taky Rittig, dostali jsme se na Kypr nebo na Seychely, to už si přesně nepamatuju, k účtu, na kterém bylo přes dvě stě milionů korun. Ale my jsme si sáhli jen na dvacet, protože jsme mu dokázali jen daňový únik. Ten systém je totiž tak nastavený, že legalizace výnosů z trestné činnosti je trestným činem, ale nikoli samostatným. Musí to být v souběhu s tou trestnou činností, ze které ty nelegální peníze pochází! Jinými slovy, když zjistíte, že má pachatel na účtu 100 milionů, musíte mu také prokázat, z jaké trestné činnosti ty peníze pocházejí, abyste mu je mohli zabavit. Jsou z drog, z daňového podvodu, z bankovní loupeže…?
Američani kroutili hlavou nad tím, jak jsme bezmocní, a říkali: „Proč to nezabavíte celý?“ Oni to mají nastavené tak, že když dokážou jediný špinavý dolar na bankovním účtu, tak lze všechny finanční prostředky podle jejich zákona považovat za nelegální a zabaví je všechny.
Přitom to neustálé natékání a vytékání a přelévání peněz nemá jiný smysl než zastřít jejich původ. A proč by ho museli zastírat, kdyby ty peníze byly čisté…
Pro nás byla výhoda, že Američani měli odborníky se zkušenostmi z Wall Streetu a měli taky přímý kontakt na Centrální banku v New Yorku. Ta eviduje devadesát pět procent dolarových transakcí po celém světě. A oni byli schopní do několika minut identifikovat jakoukoli transakci kdekoli. Proto jsme byli schopní rozklíčovávat, co kde tahle skupina má. Sice se nám nepodařilo vypátrat, odkud ty peníze chodí, ale pomohlo nám to s tím, že jsme odhalili další osoby, které jim ty operace pomáhají realizovat.
Dneska se Rittig rozkmotřil i s právníky z advokátní kanceláře MSB Legal, protože ho údajně připravili o nějakých tři sta milionů, když zjistili, že v těch svých prachách se už úplně nevyzná. Ale tenkrát byli jeho nejlepší servis. On starý doktor práv Šachta, který mezi prvními spolupracoval s Rittigem a následně ve své advokátní kanceláři zaučoval advokáty z MSB Legal, byl taky za komunistů u StB a věnoval se právě ekonomice. Vrána k vráně holt opravdu sedá…